2. Stavba vesmíru a jeho funkce
Wikipedie: Vesmír, (či kosmos) je souhrnné označení veškeré hmoty, energie a časoprostoru, který je obsahuje. Zahrnuje tedy hvězdy, planety, galaxie, mezigalaktický prostor, temnou hmotu a pod.
Poznámka: Jak již bylo uvedeno, „Novověká fyzika“, není postavená na základech středověkého vnímání světa, jak je postavena fyzika současně uznávaná naší vědou. Neřeší se tedy, co obnáší polovina nekonečna, desetina věčnosti a pod. Toto ponechám k řešení fyzice současné. Zkoumání v prostoru Vesmíru je "Fyzikou novověkou" založeno na jiných matematických kritériích a zásadách. Laicky řečeno, není zde číselná osa vedoucí od nuly do nekonečna, jak to určuje matematika starořecká. Ale je posuzováno, „jak daleko je od určeného bodu do nuly“. Určitý bod nemůže být v nekonečnu. Nula také ne. Toto ale nemá být lekce novověké matematiky, budeme se zabývat fyzikálními zákonitostmi. Definice Wikipedie je pro "Fyziku novověkou" nedostatečná. A nepřijatelná. Touto definicí se Novověká fyzika neřídí. Jejím přijetí a začlenění do "Novověké fyziky" nelze fyziku ustanovit jako funkční systém. Nikdo „temnou hmotu“ neviděl, výpočty vesmírné hmoty (jako důkaz její existence) nic takového nedokazují. (Ba naopak. Dokazují přesný opak. "Energie" je "hmota", - vyplňuje celý Vesmír. A to je ta "hmota", která je ve Vesmíru podstatná.
Jedno důležité upozornění: Že v prostoru se nalézá ještě něco více, než "hmota" podle středověkého chápání podstaty světa. Tato okolnost je ale známá již od starověku. Zmiňuje se o tom na příklad i starověký filozof Aristoteles - učitel Alexandra Velikého. K základnímu dělení (to by bylo dlouhé povídání) dochází na přelomu starověku a středověku. Vzniká božská podstata a jakési fluidum, které bylo v různých zemích různě jmenováno. Jak již bylo uvedeno, po řadě neúspěchů různých fyziků, kteří se pokoušeli celou záležitost objasnit, tato záležitost se zasula mezi kouzelnické pavědy. Analýzou celé záležitosti se začal zabývat Albert Einstein. Pochopil, že příroda se neřídí podle představ středověké (tedy současné) vědy. Pokoušel se objevit funkční systém. I když se mu mnozí vědci vysmívali, neustal. Svým odpůrcům vzkázal - Bůh nehraje v kostky. Ale objevit základní funkční systém přírody (zejména fyziky) se mu nepodařilo!!
Ovšem něco jiného je vědět, že veškeré přírodní jevy ve Vesmíru (zejména fyzikální) se neřídí podle středověkých (tedy i současných) "vědeckých") představ. Dnes již víme proč. Einstein se snažil přizpůsobit objektivní fyzikální jevy - "středověké představě o podstatě světa" - Tedy že "hmota" obsahuje různé síly (gravitace, magnetizmus - a pod.) a je obklopena "vakuem". Je to představa platící v naší "vědě" dodnes. A tím vzniká paradoxní situace.. Jsou to "zákony stanovené člověkem", které přírodě nejsou známy. Ta se řídí fyzikálními zákony, které si sama vytvořita. Opravdu skutečné přírodní zákony naše fyzika neuznává. Pokud chceme "naroubovat" objektivní přírodní jevy na umělé nefunkční, člověkem vytvořené zákony, nutně musí vzniknout řada subsystémů, které si navzájem odporují, nebo nesouvisí. Proto je nemožné (na základě středověkých, dodnes platných nevědeckých představ) sestavit fyziku jako systém. Jak je možné fyziku sestavit jako systém, viz. dále.
2.1. Na Zemi i kdekoli v mezihvězdném prostoru se nalézá jedna jediná forma, které budeme říkat „Energie“. (S energií v pojetí "středověké fyziky“ nemá mnoho společného.). Tato „Energie“ je hmotná(!!!), nalézá se v obrovském množství všude ve Vesmíru, - a je zdrojem veškerého nepředstavitelného tlaku v prostoru. Je podstatou veškerenstva a veškeré hmotnosti Vesmíru. Současná fyzika tuto hmotnost připisuje jakési "imaginární černé síle"(??) (jinde se uvádí energie...). Člověk jí může pozorovat nepřímo především prostřednictvím „hmoty“, kterou vnímá svými nedokonalými smysly, jejími reakcemi s „Energií“. Člověk tento tlak energie nevnímá, (jako nevnímá na povrchu Země atmosférický tlak vzduchu.). I když tlak atmosférický je obrovský, tlak Energie je mnohonásobně vyšší.) Tato „hmota“ je pouze jedním z mnoha skupenství Energie.... (Těchto skupenství známe vícero: - Fyzika postavená na středověkém vnímání o nich hovoří jako o "neutronových hvězdách, černých dírách" a pod. Zde se budeme zabývat ve 3. kapitole pouze "hmotou" nás obklopující, se kterou přicházíme denně do styku. (I když pohled z hlediska principů "Novověké fyziky" na funkci "Černé díry" a její fungování ve Vesmíru je nesmírně zajímavý)
2.1.1. Především je v "Novověké fyzice" substance "Energie", vnímána něco jako "plyn". Energií je naplněn celý Vesmír (pro nás lidi) nepředstavitelným tlakem. (Podle fyziky středověké je Vesmír vyplněn "vakuem". Pro "Fyziku novověkou je vakuum "naprosté nic", kde nemůže existovat čas, nemá čím se šířit světlo. nemůže být žádný prostor či objem a pod. - zkrátka "naprosté nic". (Jakpak na příklad světelné vlnění šíří -li se v "naprostém nic", je ve Fyzice novověké nemožné). Rychlost šíření Energie v prostoru bývá "Fyzikou středověkou" odvozována z rychlosti světla, které je pouhé vlnění "Energie" v prostoru. Pracovníci zabývající se Fyzikou založenou na středověkých názorech "rozdělili" fyziku bez jakéhokoli vědeckého důvodu na dvě energie. A to na "energii potenciální" a "energii kinetickou"(??). Důvod byl jediný. Při počítání silových vazeb použitím "jediné energie" začaly vycházet nevysvětlitelné energetické schodky. Jiné opodstatnění není. Takový postup je v Novověké fyzice nepřípustný. Nebylo by možno sestavit "SYSTÉM FYZIKA" za předpokladu více energií. Jednotlivé subsystémy by pak nebyly nadřízenému systému kontaktibilní. To platí ve všech modelech fyziky, vycházející ze středověkého vnímání fyziky.
2.1.2. Vyšší skupenství "Energie" středověká fyzika považuje za hmotu. Myslí se tím substance hmoty, ze které se skládá celý Vesmír, nás včetně a která nás všude obklopuje. Zjednodušeně řečeno, ve Vesmíru existuje v zásadě dvoje skupenství, Energie a hmota. Veškerá fyzika její jevy a zákony jsou odvozeny z jejich vzájemného vztahu. Jsou čtyři. Aktivní obě složky nemohou být. Ve Vesmíru by vznikl "nepořádek", nekontrolovanou aktivitou obou složek. Jsou-li pasivní obě složky, žádné fyzikální zákony nemohou vzniknout. Vznikají tak pouze dvě možnosti:
a) Aktivní hmota a pasivní okolí, (jako funkci je možné si ji zjednodušeně představit jako přímku),
b) Pasivní hmota a aktivní okolí. (jako funkci je možno si ji zjednodušeně představit jako rameno hyperboly.).
Obě tyto možnosti se jeví až do blízkosti protonu (neutronu, elektronu) jako systém stejné hodnoty. Ovšem v blízkosti těchto "pasivních" částic se nutně musí projevit logicky a matematicky rozdíl ve vzájemném chování Energie a hmoty. Středověké pojímání fyziky musí tento rozdíl vysvětlovat zákonitostmi, které neexistují a příroda o nich nic neví (viz problém hmotnostních schodků u jednotlivých atomů). Tímto se budeme zabývat v dalších kapitolách.
2.2. Ze vzorce „Einsteinovy teorie relativity“, je možno odvodit vznik energie z hmoty.
e = mc2.
Je patrno, jaký podíl má energie rozpadem hmoty. Autor mohl (??) znát důležitost odvozeného vzorce. Je známa možnost, podle vzorce Einsteinovy teorie relativity, převést hmotu na energii. (Provádí se tak zvaným „rozbitím protonu“). Proton se rozpadá na Energii, jejíž existence je detekovatelná i v laboratorních podmínkách. A nic víc.
Poznámka 2. Einstein použil pro odvození "teorie relativity" běžně používané starořecké matematiky a všeobecně známých matematických postupů, Tím dospěl k výsledku, který při rychlosti světla určuje hmotnému tělesu nekonečnou hmotnost. Z hlediska starověké matematiky je to výsledek správný, z hlediska "Fyziky Novověké" je to nesmysl. Není možno žádnému tělesu přiznat nekonečnou hmotnost, ani nekonečnou rychlost. Tyto vzorce Einstejnem "odvozené" jsou použitelné ve středověkém vnímání fyziky, jakož i ve fyzikách z tohoto vnímání odvozených. Ve "Fyzice novověké" jsou nepoužitelné. Jednak jsou zjednodušené, vedou k nesprávným výsledkům. (Na příklad, - proton pohybující se rychlostí 330 000 km/sec. /rychlost světla/ by v této "teorii" měl nekonečnou hmotnost. Ve "Fyzice novověké" je toto zcela nemožné. Jednak "Energie" je sama hmotou pohybující se i rychlostí světla, (pak bychom se sami nalézali uvězněni v "nekonečné hmotnosti"), jednak Einsteinovy vzorce nejsou úplné. Chybí zde důležitý údaj, který tuto teorii zcela znehodnocuje. (obdobná chyba je i v "Lorenzově transformaci času, která ji rovněž znehodnocuje). V "Novověké fyzice" jsou Einsteinovy vzorce použity pouze proto, aby čtenář pochopil hlavní fyzikální vztahy v "Novověké fyzice".. .
2.3. „Recipročním“ otočením vzorce Einsteinovy teorie relativity dostáváme vzorec:
m = e/c2
Ukazuje nám vznik hmoty z energie. Tento tvar je pouze jiný tvar vzorce Einsteinovy teorie relativity. Má podstatnou důležitost pro model „Novověké fyziky“, k definování vzniku „Hmoty“ z „Energie“. Dosud se nikomu nepodařilo z Energie „vyrobit“ hmotu. Průzkumem silových poměrů "Energie" v okolí hvězd, posouzením vztahů určených výše uvedeným vzorcem, snadno dovodíme, že není v lidských silách podobné silové prostředí uměle vytvořit. Něco takového zatím neumíme. Nicméně, - „Hmota“ z Energie musela vzniknout. Logickou úvahou dospějeme ke skutečnosti: Nic jiného v prostoru není. Pak tedy musí existovat prostředí, kde je vznik „Hmoty“ z Energie uskutečnitelný. V době vzniku hmoty se lidstvo nenacházelo, nezbývá, než řešit tuto situaci prostřednictvím logiky, umožňující nám metody systémového inženýrství.
2.4. Vesmír je konečný (1.6.1) a má přesný tvar. - Tetraedr. (Jeho tvar je již znázorněn na obalu brožury „Základy Reciproční fyziky“ z roku 1997.) Jakýkoli jiný tvar by byl v rozporu s matematickými prostorovými (zde geometrickými) zákony. Má čtyři stěny, čtyři zdroje Energie, vyplňující celý tetraedr. Podrobněji funkce tetraedru je popsána v Základech Reciproční fyziky. (Tři zdroje představují pouze plochu, pět zdrojů by zase celý „komplex“ rozdělilo na dva tetraedry.
2.5.. Samozřejmě, - jednotlivé „zdroje“ (vrcholy tetraedru) neposílají Energii jen do „našeho“ tetraedru, ale také do tetraedrů okolních. Jak je patrno z obr.2
2.6. Proudy Energie ze všech čtyř zdrojů se navzájem ovlivňují, vzájemně při vzájemném střetu navzájem se srážejí, „ohýbají“ směrem ke středu tohoto tetraedru. Takže jednotlivé „proudy“ Energie nezachovávají přímý směr. Je to v závislosti na platném fyzikálním zákonu - zákon akce a reakce.
Jednotlivé směry „Energie“ proudí do tetraedrického prostoru. Na obr. 2. je ve zjednodušené (plošné) podobě znázorněn postup a směr proudění Energie do znázorněného trojúhelníku. V tetraedru je situace složitější. Je patrné, že na základě vektorových zákonitostí se jednotlivé směry po vzájemných střetech a ovlivňování vzájemně odchylují směrem ke středu tetraedrického tělesa našeho Vesmíru.
2.7. Postup a šíření Energie v prostoru tetraedru není stejnoměrné. Asi to tak nemůže být. V místech střetů jednotlivých „paprsků“, tak vznikají víry „Energie“. Těch vírů v prostoru tetraedru vzniká na tisíce, možno říci, že miliony. Je zřejmé a zcela pochopitelné, že v tetraedním prostoru musí vznikat, protože jednotlivé proudy „Energie“ nevznikají stejnou dobou, stejné velikosti stejného tvaru, ani při vzájemném ovlivňování nemají stejnou sílu.
2.8. V prostorách srážek jednotlivých proudů Energie vznikají tak nazývané „Galaxie“, vytvořené „částečkami hmoty“, vytvořené vysokým tlakem Energie v místě srážky ve Vesmírném tetraedru. Tato „kondenzace (krystalizace) Energie“ (podle Einsteinovy teorie relativity) je podstatou vzniku „Hmoty“. Týká se to přirozeně nejen galaxií. Ale i menších vírů Energie. Tak vznikla i naše „Sluneční soustava“. I jiná uskupení hmotných těles ve Vesmíru, jako např. Sluneční soustava. Jiné představy vzniku hmoty, jsou v rozporu s logikou, fyzikální i matematickými zákonitostmi, nelze tedy sestavit Fyziku jako systém. (více kap. 3)
2.9. Zatím nelze určit, kde se jednotlivé zdroje nacházejí. Potíž je v tom, že ať se díváme kterýmkoli směrem, díváme se, vlivem zakřivení jednotlivých směru proudu energie, do některého ze čtyř zdrojů. Existují však metody, jak se k výsledku dopracovat. Vyžaduje ovšem tým spolupracovníků, vhodné zařízení a čas. Toto, ač je to k dispozici, nikdo nevyužívá. Proto dodnes nikdo neví, kterým směrem se tyto zdroje nachází.
< 1. Úvodem | 3. Vznik hmoty > |
.